DIVADLO: NEUMÍM JINAK NEŽ LÁSKOU (ZRUŠENO)

Představení je zrušeno z důvodu vládních nařízení.
Náhradní termín v jednání.
Vstupenky je možné vrátit do 31. prosince 2020 v IC Kopřivnice.

Miloš Horanský

DIVADLO VIOLA (PRAHA)

Představení v rámci Divadelního předplatného 2020/2021.

Divadelní koláž ze života Boženy Němcové plná dramat, vzpoury, souznění i poezie. Manželka, matka, milenka — všechno všanc, všechno celou bytostí, nic napůl.“

Scénář a režie: Miloš Horanský
Režijní spolupráce: Viktorie Čermáková
Hudební spolupráce: Emil Viklický
Scéna a kostýmy: Ivana Brádková

Hrají: Tatiana Dyková, Tomáš Pavelka, Aleš Procházka

Martýrium jednoho srdce a dvou osudů pro tři herce.
K výročí 150 let od smrti Boženy Němcové.

Byla mučednicí lásky. Hořela pro ni — neuměla jinak než láskou — ale nepotkala ji. Manželka, matka, milenka — všechno všanc, všechno celou bytostí, nic napůl. A velká spisovatelka, která jako Mácha a Havlíček pozdvihla naši literaturu k výšinám. Je uhrančivá tvorbou i životním stylem. Nezkrotitelně svobodná, spanilá duchem i zjevem. A vznešená tragickým údělem svého nedlouhého života.

Text i inscenace směřují k vícežánrové koláži jejího života s Josefem Němcem, plného dramat, vzpoury, souznění i poezie.

Premiéra 16. prosince 2013
Délka představení 1 hodina 50 minut, včetně přestávky.

Zrecenzí…

„…Osud velké české spisovatelky Boženy Němcové láká k umělecké reflexi, můžeme například připomenout starší film Otakara Vávry Horoucí srdce (1962) či z úplně jiného konce estetického zacílení muzikál Jiřího Pokorného a Václava Noida Bárty Němcová! (2010). Miloš Horanský připravil pro Divadlo Viola scénář pro tři protagonisty s názvem Neumím jinak než láskou a nastudoval ho s Tatianou Vilhelmovou, Alešem Procházkou a Tomášem Pavelkou.

Akcentoval v něm především milostné tenze spisovatelčina životního příběhu, spjaté dramatickým obloukem od náznaku víceméně násilné svatební noci Boženy a Josefa Němcových až po manželovo spočinutí před umírající a modlící se ženou. Obě situace jsou evokovány sevřením paží (Aleš Procházka v úvodu Tatianu Vilhelmovu (Dykovou) drtí křečovitě, ve finále jde však o dotyk zlomený, pozdně láskyplný).

Scéna Ivany Brádkové z vlajících pláten (ne náhodou připomínajících potrhaná prostěradla) umožňuje hercům ukrývat se jen napolo i nenápadně vplouvat do akcí. Vilhelmová (Dyková) svou Němcovou publiku v podstatě „žaluje“, zjitřenou milostnost prezentuje vášnivě i zahořkle. Aleš Procházka ztvárňuje Josefa sice jako do jisté míry sympatického národovce, ale na druhé straně machistického primitiva, jehož city jsou ovšem – v rámci Němcových možností – ryzí. Tomáš Pavelka se proměňuje v několik ctitelů i milenců Němcové (ale také jedné konfidentky) pomocí drobných rekvizit, ale hlavně svým tvárným herectvím.

Múzickou souhrou všech tří vzniká dynamický, emocionálně drásavý celek. Scénář pro dvouhodinovou produkci nemůže zprostředkovat roli času ve zrání i odumírání vztahů, ale zdařile evokuje emancipaci výjimečné ženy mezi sebejistými – byť i někdy osvícenými – muži. Výrazně spirituální finále by mohlo působit exaltovaně, protagonisté ho ovšem učinili věrohodným. Jako epilog pak zazní – případně – známé entrée z Babičky: Dávno, dávno již tomu, co jsem se dívala do té milé, mírné tváře…“
JAN KERBR, DIVADELNÍ NOVINY